Denní světlo v interiéru se skládá ze dvou fyzikálně odlišných složek: přímého slunečního záření a difuzního záření oblohy. Modrá barva oblohy je důsledkem Rayleighova rozptylu — intenzita rozptýleného světla je nepřímo úměrná čtvrté mocnině vlnové délky, takže krátkovlnné modré záření se v atmosféře rozptyluje výrazně více než červené. Výsledkem je plošný, všesměrový zdroj záření, který osvětluje prostor měkce a bez ostrých stínů.
Tato vlastnost má praktický důsledek pro zrakový komfort. Bodové světelné zdroje — ať už žárovky nebo LED čipy — vytvářejí vysoký jasový kontrast mezi zdrojem a okolím, což může způsobovat oslnění a zvýšenou únavu zraku. Velkoplošná svítidla s difuzními materiály tento kontrast snižují tím, že rozložují světelný tok na větší plochu. Opticky se taková svítidla přibližují tzv. Lambertovskému zářiči — ideálnímu plošnému zdroji, jehož zdánlivý jas je stejný ze všech úhlů pohledu. Jde o etablovaný koncept v návrhu osvětlení, který využívají například kvalitní LED panely s mikrostrukturovanými difuzory nebo OLED svítidla.
Vliv prostorové distribuce světla na cirkadiánní stimulaci je méně přímočarý. Aktivace melanopsinových buněk (ipRGC) závisí primárně na spektrálním složení světla (maximum citlivosti kolem 480 nm), jeho intenzitě a době expozice. Prostorová rovnoměrnost osvětlení může nepřímo přispět k tomu, že světlo dopadá na širší část sítnice, ipRGC jsou však distribuovány po celé sítnici s vyšší hustotou spíše v centrálních než periferních oblastech. Prostorová distribuce fotonů tedy není zanedbatelný faktor, ale v hierarchii parametrů relevantních pro cirkadiánní stimulaci stojí za spektrem a intenzitou.
Velkoplošná difuzní svítidla Spectrasol mají tedy prokazatelný přínos pro zrakový komfort a redukci oslnění. Jejich přirovnání k „modelu oblohy“ je intuitivní metafora — fyzikální analogie je však částečná, protože skutečná obloha se od interiérového svítidla liší řádově vyšší luminancí i dynamicky se měnícím spektrem v průběhu dne.
